Brno....

Abych mohla psát o svých láskách, musím začít od konce. Život je jako klubko vlny, někdy se nám zašmodrchá, někdy je nit rovná jako čára.  Lásek máme mnoho, místa, lidi...

Moje celoživotní láska je Brno. Buď jsem tu už v minulých životech žila, nebo energie místa mě pohltila. A lidé...ti jsou konekonců přece všude. Brno má draka. Jenže málo kdo ví, že je to ta drak....má Špilas a Petrov...

Když jsem byla dítě, Brno pro mě bylo něco jako Seychely. Nedostupné a daleko. Znala jsem z vyprávění Zelný trh, náměstí Svobody, Svratku a Svitavu a taky draka, že je to vlastně vycpaný krokodýl jsem zjistila při prvním školním výletě.

O mnoho let později jsem zde jezdila za svým bývalým manželem, který budoval Bohunický špitál. Brno díky němu pro mě bylo synonymem Bolka Polívky, Divadla na Provázku, Ha Divadla , Folk Teamu , Ivy Bittové.... Zde se moje láska spojila s člověkem, se kterým jsem prožila 25 let. A povila mu dvě báječné děti.

Brno i z jiné strany, té esoterické....návštěvy a později účast na Astrovíkendech. Doteky tajemna a duše. Brno si vzalo, to co mi dalo. Manžela. Můj duchovní růst a změny nás rozdělil. Dal mi výměnou osudového partnera, který je s Brnem spjat. I naše cesty se rozdělily....nicméně dovedl mě zpět do Brna. Moje duchovní práce zde zasadila semínka, která vyklíčila v pozdějších letech v několik báječných přátel. V Brně jsem našla možnost splatit své finanční dluhy, které jsem vytvořila svým ne příliš úspěšným podnikáním. Brno mi dalo anonymitu. Dalo mi samotu. Dalo mi možnost růstu. A pochopení. Že člověk není nikdy sám, pokud si to nepřipustí. Že lidé opravdu žijí všude. 

Poznala jsem několik čtvrtí, ulic. Pochytila jsem i Brněnský hantec...hokna, zoncna, štatl, špinka, čára, haifa, borec.....Kdybych napsala, jak řekl Menšík ,že Brno je velká vesnice asi se Brňáci naštvou. Jenže Brno má v sobě měkkost, srdečnost nedaleko Pálavu, víno, přehradu i zeleň.

I přes určitou samotu a létání vzhůru a dolů jsem zde našla bydlení, práci , přátele a svůj středobod. Je to zatím moje poslední místo kde žiju. Poslední láska...zatím....

Koně...

Než jsem objevila jejich krásu a moudrost, muselo uplynout mnoho vody. Zvířata jsem nikdy neřešila. Maso jím, ale krávu bych zabila v případě, že bych musela nasytit hladový kmen.

Vše co má zuby a je větší než já, bylo pro mě život ohrožující. Trošku to nadlehčuji, ale je to tak. Za vše může Veronika. Veronika Kupská. Má krásného koně jménem Qeen. A jednou mě vzala na výlet. Na Zlobici. Zlobice, kousek za Lipůvkou je malý prostor v lesích. Bývalý vojenský tábor. Oslící, ovečky a koně. A Qeen.
Nádherný pan Kůň. Zdvořilý a laškovný. Veselý a hravý. Mlsný a důstojný. Překrásný. Budící respekt. Mohla jsem si ho vzít a povodit. Pohladit a pošimrat. Už Vám kůň někdy zabořil čumák mezi prsa? Nebo funěl do obličeje? Přitiskli jste si k sobě hlavy? Dotkli jste se koňského srdce?

Láska na celý život. Kdo se podíval na svět z koňského hřbetu uviděl svět jinak. Tuhle odvahu jsem ještě nenašla. Voní mi. Mě městské...ženě z města voní...kůň je voňavý, hebký, krásný...

Qeen je kůň. Pan Kůň.